Historie zámku v Chocni
Zámek byl postaven jako renesanční objekt v roce 1562, pravděpodobně na místě starší gotické tvrze, šlechticem Zikmundem ze Šelmberka, který držel choceňské panství v letech 1559 až 1581. Za dalších majitelů panství, rodu Zejdliců ze Šenfeldu, získal zámek na konci 16. století uzavřenou čtyřkřídlou dispozici. Podle dobových pramenů byl zdejší zámek „...sídlem poctivým a veselým, od kamene dobře vystavěným…“.
Na počátku třicetileté války, konkrétně v roce 1622, byl na choceňském zámku údajně otráven Rudolf Zejdlic ze Šenfeldu, neboť se během českého stavovského povstání v roce 1618 postavil na stranu českých stavů proti císaři. Krátce poté, v roce 1623, vlastnil choceňský zámek po několik měsíců slavný vojevůdce Albrecht z Valdštejna. Po něm se dochovala i jeho truhla, která je dnes součástí historické expozice Orlického muzea.
Ke sklonku třicetileté války, v roce 1646, byl zámecký objekt vydrancován švédským vojskem.
Světlejší etapa historie zámku nastala s příchodem rodu Kinských, zdejší panství vlastnili od počátku 18. století až do roku 1945. Zámek byl na počátku 18. století přestavěn do barokní podoby za Norberta Oktaviána Kinského, a to v letech 1710 až 1720. Po požáru v roce 1829 byl zámek přestavěn v duchu klasicismu. Autory přestavby byli vídeňští architekti J. Koch a B. Stach, pracující ve službách knížat Kinských.
Stavební vývoj objektu byl završen v polovině 19. století výstavbou kaple Nanebevzetí Panny Marie v historizujícím slohu, kterou nechala postavit kněžna Vilemína Kinská v letech 1849–1850. V následujícím období využívala knížecí větev rodu Kinských zámek jako letní sídlo.
Zámecký park
Majitel choceňského panství Štěpán Vilém Kinský (1679–1749) nechal založit kolem roku 1720 u zámku park francouzského typu. Jeho tvorbou pověřil knížecího zahradníka Živsa, který za tímto účelem navštívil královské zahrady ve Francii, navržené architektem André Le Nôtrem. Původní zámecký park se vyznačoval symetrickou sadovnickou úpravou a pravidelnými záhony. Na konci parku nechali vybudovat dva rybníky, z kterých vedla voda litinovým potrubím do zámku a parkových bazénů (fontán).
Kolem roku 1730 byla vysázena lipová alej vedoucí od zámku až na vrchol Chlum, kde stávalo městské popraviště. Jižně od panského dvora vznikla štěpnice a panská zahrada.
Po roce 1840 původně francouzský park přeměnili na přírodně krajinářský park (v anglickém stylu) a rozšířili do dnešní podoby. Při stavbě železnice Praha – Olomouc v letech 1843 až 1845 park rozdělila dráha. Ještě na počátku 20. století se dalo zámeckou lipovou alejí projít směrem k dráze pouze na povolenku schvalovanou správou knížecího velkostatku.
Park o rozloze necelých 23 ha je kompozičně členěn střídáním volných travnatých ploch luk se skupinovými porosty dřevin a solitéry.
V roce 1945 byl majetek Kinských zkonfiskován na základě Dekretů prezidenta republiky. Jižní křídlo choceňského zámku připadlo nově založené hudební škole, severní křídlo slouží městskému muzeu, od 60. let 20. století nazývanému Orlické muzeum v Chocni.
Založení muzea
Muzeum bylo oficiálně založeno dne 6. dubna 1908 a jeho správou byl pověřen právě Karel Prudič. Velkým problémem se později ukázal být nedostatek prostoru na vystavování, ale i uchování exponátů. Muzeum se poté přestěhovalo do přízemí měšťanské školy a stálá expozice na radnici. Od roku 1913 se pro účely muzea vyčlenila rohová místnost ve 2. patře radnice. Vážně se uvažovalo, že se pro potřeby muzea postaví nová budova, která měla stát „Na rejdišti“, ovšem s vypuknutím 1. světové války z celého projektu sešlo. Karel Prudič neúnavně shromažďoval a rozšiřoval rozličné předměty a sbírky až do své smrti v říjnu roku 1933. Jeho nástupcem se stal Jan Bezdíček (byl v roce 1908 zakládajícím členem a poté i předsedou muzejního komité). V roce 1937 byly muzeu přiděleny nové prostory v budově městské spořitelny v Jungmannově ulici. Bezdíčkovou zásluhou se v období okupace cenné materiály muzea, ale i ostatních choceňských spolků, uložily do beden na bezpečná místa, kde přečkaly nejhorší časy.
Po druhé světové válce se muzeum nastěhovalo do tří místností v zámku, který se stal majetkem MěNV Choceň. Později se pro potřeby muzea získávaly další prostory a dnes muzeum spravuje celý západní trakt zámku. Po celou dobu padesátých let byla vždy přes letní období část přírodovědných a národopisných sbírek zpřístupněna veřejnosti. V roce 1961 zemřel dlouholetý správce muzea Jan Bezdíček a správou muzea byl pověřen odborný učitel Leopold Šimánek. Dne 8. října 1963 bylo muzeum přejmenováno na „Orlické muzeum“.
Rozvoj muzea
Důležitým okamžikem pro další rozvoj muzea se stala ustavující schůze Přírodovědné sekce při Orlickém muzeu v Chocni, na níž byl předložen návrh na vydávání vlastního sborníku, kde by se publikovaly výsledky činnosti muzea. Tak vznikly „Listy Orlického muzea“, které byly vydávány v letech 1966-1971. Hlavní osobu řídící vydávání „LOM“ se stal Vilém Nezbeda (dlouholetý učitel na ZDŠ, pracovník městského archivu a člen muzejního aktivu). S dalším rozvojem muzea zároveň došlo k nárůstu muzejního aktivu, který čítal okolo 50 členů. Při muzeu začínají pracovat i zájmové kroužky Domu odborů (entomologický a ornitologický) a dále tyto skupiny: národopisná, numizmatická, botanická, fotodokumentační, knihovní, militarií a zbraní, geologická, paleontologická, archeologická a skupina pro umění.
Členové muzejního aktivu, ale i další dobrovolníci z místních podniků, pomáhali s postupnou opravou zámeckých prostor. V letech 1967-1969 se provedla rekonstrukce střechy a okapů v zámku. V roce 1972 se provedla generální oprava elektroinstalace a renovace oken a dveří. Muzeum se opět slavnostně otevřelo dne 1. května 1974. Po tragické smrti správce muzea Leopolda Šimánka došlo k ochromení odborné činnosti Orlického muzea.
Nová evidence
Na jaře roku 1975 byl pověřen dočasnou správou muzea Zdeněk Vítek, dřívější pracovník muzejního aktivu. Patová situace se vyřešila s příchodem nového ředitele Orlického muzea RNDr. Zdeňka Štaffena. Závažným problémem, se kterým se muzeum potýká do dnešních dob, bylo znovu zapsat veškeré sbírky muzea do nové přírůstkové knihy, neboť ta původní se v době krátkého „bezvládí“ z muzea ztratila. Práce na nové evidenci předmětů proběhly v letech 1976-77. Bohužel již tak nebylo možné znovu zjistit bližší údaje o nabytí a původu většiny předmětů.
Další rozvoj muzea limitovalo zřícení stropní konstrukce v předpolí kaple zámku v roce 1978. Příčinou tohoto zřícení bylo zničení osazení trámů v obvodovém zdivu dřevokaznou houbou – dřevomorkou. Rozsah škod byl tak velký, že hrozilo vypsání havarijního výměru na budovu zámku. Muzeum se pro veřejnost uzavřelo a konaly se jen krátkodobé výstavy. Po celá osmdesátá léta se postupně v celém zámku budovaly nové stropní konstrukce a podařilo se tak zámeckou budovu zachránit. Po sametové revoluci se tento projekt zdárně dokončil opravením stropu v dnešním výstavním sálu a fasády zámku.
